Z jakého důvodu jsem se ocitla na tomto místě, si podrobně přečtete v mé knížce, na které makám. Jen teď se její psaní poněkud zpomalilo – jaksi mě předběhlo vlastní vyčerpání. Této události věnuji určitě jednu kapitolu. A nemyslete si. Není to tak, že se nechávám zdarma vozit Rychlou a místo využití služeb Bookingu vyhledávám levné pobyty s plnou penzí v nemocnici na různých odděleních, abych vás mohla zásobovat příběhy, které aktuálně prožívám. V posteli jsem strávila celých 23 dní. V horečkách okolo 40 stupňů Celsia přes týden. Strašný. Dvakrát jsem se svezla Rychlou a záchranářům tím udělala radost – že prý konečně vezou někoho nemocného. Protáhli mě na Urgent, a odtud mě po druhém pokusu lifrují na Infekční oddělení na Husovce, což je takový liberecký hotel mimo hlavní areál nemocnice. „No pěkně, tak tady jsem ještě nebyla,“ pomyslím si. Chybí už jen uvítací drink a kartička se snídaňovým menu.
Pokoj č. 10 sdílím s paní, která vypadá jako Kaplanka v roli ležícího a spícího Cimrmana. Jsem hadrová panenka bez energie. Opět se mi sestry snaží najít nějakou tu žílu na zavedení kanyly a ihned mi po šesti hodinách podávají antibiotika. K tomu přidají velký pytel tekutiny na zavodnění a za den a noc do mě vykapou dva litry nějakého roztoku. K tomu se snažím pít, ale vůbec nic mi nechutná. Ani k jídlu, ani k pití. Tělo téměř týden nechce přijímat vůbec nic a nejspíš se rozhodlo na poslední chvíli zhubnout do plavek. Myslím, že asi poprvé v životě je mi takhle zle. Špatně se mi dýchá, tak se rozhodnou mi dát inhalace. Bohužel bez pozitivního efektu – jediný výsledek je, že mám spálené rty, jazyk a nosní sliznici. Vypadám jako pilot TopGunu. Asi tři dny k tomu všemu smrkám jenom krev. Na jazyku nejsou vůbec žádné chuťové pohárky. Ne, že bych je teď využila – už od samého začátku nemám chuť cokoliv pozřít, ale teď je to ještě horší. Odeberou mi opět několik lahviček krve. Ano, barevných lahviček, které vypadají jako ty malinké s alkoholem, jež se prodávají v supermarketech u pokladny. Tlak 60/48 a CRP 263 – což zní spíš jako PIN do bankomatu, jen bez přístupu ke štěstí. Vytřou nos – a světe div se – všechny výsledky na jakýkoliv infekt jsou negativní. Po třech dnech vysazují antibiotika, která na mě nemají žádný efekt, a nasazují diuretika. Nohy mám jak sloupy Národního divadla. Když mě postaví na váhu a ta ukáže 76 kilo, snažím se vysvětlit, že přibrat šest kilo na vodě bez příjmu potravy je výsostně nesportovní. Vím, že dělají, co mohou. Ale musím říct, že kromě jediné, již vysloužilé sestry, která měla naštěstí jen jedinou noční službu, jsou všichni naprosto milí a hodní. Nikdo sem nevlítne v 5:40 hodin, aby vynesl koše a vytřel podlahu. Je tu naprosto jiný režim a přístup než v hlavní budově, kde jsem ležela po operaci. Tento relativní klid bohužel ruší dva ležící pacienti s demencí. První noc, zhruba od 22 hodin do čtyř ráno, z pravé strany za zdí z plných plic řve nějaká paní: „Pepíku, slyšíš mě? Pojď si pro mě! Přece mě tu nenecháš? Pepíííkuuuuu! Pepíku, vrať se! Nenechávej mě tady!!! Pepíííkuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!“ A tak stále dokola celou noc. Mám pocit, že mi praskne hlava. Myslím, že celá Husovka se tu noc nevyspí. Pomalu se začínám modlit a v duchu prosím Pepíka, který je nejspíš konečně doma v klidu a vyspí se, aby se pro bábu vrátil. Že nám to nemůže udělat. Já mu to snad i zaplatím. Prosím vás. Kdyby se mi něco podobného mělo v mém životě stát, vezměte mě lopatou po palici a zahrabejte někde v Jizerkách. Tímto vám dávám za plného vědomí svůj souhlas. Toho se já totiž nikdy dočkat nechci!
Aby toho nebylo málo, přichází další šok. Z druhé, levé strany za mou zdí leží pacient, který nemluví. Ale řve jako pavián. Pořád. Kdykoliv něco chce – a možná ani ne – začne příšerně řvát a vy máte pocit, že nejste na infekčním, ale na psychiatrii nebo v nějakém hororu. Je to snad ještě děsivější než Pepíkova matka. Nemůžu pořádně dýchat, ani spát, jíst ani pít – a do toho tenhle blázinec. Když mám pocit, že mi v hrudi běží maraton bez bot, přichází vysloužilá sestra. Poprosím ji o změření tlaku – odpovědí mi je tón, jako bych po ní chtěla vyplnit daňové přiznání. Po mé větě o torakotomii, ozařování a bušení srdce se z ní stane cukrová vata. Evidentně proběhlo domluvení za rohem, protože od té chvíle šíří med a úsměvy jak z reklamy na antidepresiva.
CRP klesá samovolně dolů a v sobotu mám „už jenom“ 98. Je to zvláštní, i lékaři jsou z reakce mého těla zmatení. Všechny testy jsou negativní. Ani já mu v poslední době vlastně nerozumím. Jediné, co vím, je, že chci domů. Oni stejně nevědí, co se mnou, a já už mám z Paviána nejspíš trauma do konce života. V úterý poslední odběry. V prvním tahu byla vylosována tato čísla CRP : 263, 180, 260, 98, 48. „CRP klesá samovolně bez podávání léků, všechny testy jsou negativní, takže vás pustíme domů,“ oznámí mi ošetřující lékařka. Ač jsem totálně vyčerpaná a o šest kilo lehčí a nemám tím na mysli tu vodu, jsem neskutečně šťastná. Sice budu doma sama, přátelé o mě budou mít strach, ale bez teplot to snad nějak zvládnu. Volám švagryni, která mě vyzvedne a vynese tašku do věže. Já mám opravdu veliký problém vynést sama sebe těch 64 schodů, které běžně vyjdu v tréninkovém tempu. Bez pomoci mých přátel a kamarádů bych to vážně nedala. Moc si toho vážím. Veliké díky vám! A nikdy nezapomeňte – já jsem tu pro vás také. Kdykoliv!
Moje ruce jsou samá modřina, už nebylo kam píchat, nohy jako konve a na chodidla budu nejspíš potřebovat tu nejhrubší rašpli. Na spodek si v Mountfieldu musím pořídit křoviňák. Doma to není snadné, ale po dvaceti třech dnech vstávám konečně z postele. Do skoku mi stále není…
Přátelé, není to prdel být v těchto chvílích na všechno sama. A proto všechno, co píšu na svůj web, myslím vážně – ačkoliv se to někdy nevážné může zdát. Co mě moc potěšilo, tak i přesto, že jsem nemohla přidávat příspěvky tak, jak jste zvyklí, zavítalo několik vlaštovek na můj web, čehož si upřímně vážím a děkuji vám! 🙂
