I když si možná nyní vystřílím část textu kapitoly z připravované knížky, cítím, že nadešel čas podělit se s vámi o emoční vlnu, na které se právě vezu. Jak jistě všichni víte nebo jste vypozorovali ze svých vlastních životů, naše bárky plují na vlnách. V takových emočních sinusoidách. Ti šťastnější z nás si plují po poklidné hladině na stabilním zaoceánském parníku a jen občas je rozhodí mírný větřík. Jiní, mezi které se řadím já, plují v bárce, která má stěžeň bez plachty, na který vesele serou rackové, občas přisedne sup a číhá, kdy přijde jeho chvíle, a jejíž kormidlo pravidelně ohlodávají kosatky. Svoji kotvu vláčí někde za sebou, takže tím brzdí sama sebe. Mezitímco má EKG křivka má do pravidelných vlnek daleko asi jako z Ještědu na Petřín, má emoční křivka je sice nepravidelná, ale její vrcholy a pády dosahují nebeských výšin a hlubin Bajkalu.
Dnešní noc byla dlouhá, téměř jsem nespala, protože mě čekala plánovaná druhá biopsie srdce. Tentokrát bez ukolébavky. Mé už tak dost pocuchané nervy jsou jako dráty od přístrojů, na které jsem 24/7 napojená, a jen marně byste je rozmotávali. Občas k nim přidám nabíječku na mobil či noťas a pak jsem opravdu jako ajťák, co hledá, jaký jack kam patří, a v duchu se ptá, po nerudovsku sám sebe: „Kam s ním?“
Moje duše se stává menší a menší, že kdyby ji vodník schoval do hrníčku, bohatě by mu stačil ten na pikolo, a myslím, že by se ke mně vešla minimálně ještě jedna stejně vystrašená. A tady bych rozhodně nemusela dlouho hledat. Do Galerky se nevejde všechno, ale dnešní den ano. Usměvavá sestřička mě ráno odváží na kolečkovém křesle, které pamatuje Švejka, když na něm seděl, rozhazoval holemi a křičel: „Na Bělehrad! Na Bělehrad!“ Má co dělat, abychom nenabouraly do zdí, a v původním osobním výtahu si vzpomenu na panelákové výtahy z let osmdesátých. Přebírá si mě vysoký, sympatický mladík a sestřička, kterým okamžitě oznamuji, že mám strach. Jsou milí, pohladí slůvkem, a když vidí, že mi z očí teče slaná voda, sestřička mě pohladí po tváři. Operující lékař mi oznámí, že půjdou krkem a tříslem a zavedou jícnové echo. Přichází další sestřička a s úsměvem mi oznámí, že namíchá nějaký drink, abych byla povolnější. Podrobnosti přeskočím, nebudu vás trápit.
Po zákroku mě odvezou zpátky na pokoj, kde pospávám a nabírám sílu. Nesmím krčit pravou nohu a minimálně čtyři hodiny ležet. Poslouchám muziku a čekám, kdy mě sestřička odveze na plánovaný rentgen a echo. Vše je jinak. Do místnosti dorazí šedivý, sympatický lékař s pojízdným rentgenem a hlásí mé jméno. „Tady, tady!“ hlásím se jako krteček z hroudy hlíny. Lékař mi zrentgenuje plíce, poté si sbalí svých pár švestek a s úsměvem odchází. Nasadím sluchátka a netrvá dlouho a dorazí pan docent, který mi před pár hodinami strkal hadici do krku, aby mi udělal echo srdíčka a třísla. A přesně takhle by to mělo být i v životě. Muži by měli chodit za ženami, a ne – jak je tomu většinou – naopak. Opět se zapelíškuju a pustím si na noťasu seriál Čtvrtá hvězda, který mi poslední dny dělá společnost a kromě poslechu hudby či podcastů moje hlava schroupe. Netrvá to dlouho, někdo klepe na dveře. Ani já, ani moje Spolubydla nečekáme žádnou návštěvu. „Dále,“ pronesu a ozvěna se odrazí od vysokého stropu, který tato nemocnice má. Otevřou se dveře a k mému obrovskému překvapení do pokoje vchází Slunečnice. Moje ošetřující sestřička z libereckého Kardia, se kterou jsme se blíže seznámily večer před mým přeložením, a kterou následuje její manžel. Podrobnosti o emoční křivce, která mnou lomcovala v Liberci, o vztazích, které jsem zde navázala, vás čekají také v knížce.
Moje reakce je jako bouře. Slzy štěstí, dojetí a překvapení se derou do očí a já vůbec nevím, co s tím. Odřené hrdlo se svírá štěstím, dusí mě tlakový obvaz na krku, všechno ve mně chce křičet, ale nemůže. Nějak to „upolykám“ a až naše objetí spustí slzy štěstí, mozek – a možná že spíš srdce – vyhodnotí, kterou emoci má vlastně spustit. Jsem šťastná! Bude to znít možná divně, protože zažívám ty nejhorší chvíle ve svém životě, které jsou plné bolesti, nejistoty, čekání a boje, ale právě díky těmto emočním vlnám můžu říct, že jsem vlastně šťastná. Šťastná za všechnu podporu, které se mi dostává, a jsem za ni upřímně vděčna. Za nová setkání s úžasnými a milými lidmi. A taky za to, že díky tomu vím, proč bojuju a chci jít dál. Protože už nyní mám v hlavě nový wishlist setkání s těmito lidmi, na které se moc těším. Jsou to chvíle štěstí, které vybalancovávají to aktuální peklo. Každý den se snažím najít maličkost, něco, co mě těší nebo čím já můžu potěšit druhého člověka. Ačkoliv mi teď často do smíchu není, snažím se „něco“ vydolovat ze své hliněné hroudy jako krteček. Protože vím, že to „něco“ potěší nejen mne, ale také toho druhého. A kolikrát stačí jen obyčejný, milý úsměv, podpora toho druhého či slovo díku a pochvaly :).
