Snad se to brzy otočí,
už ubývá mi obočí,
už řídnou mi i řasy –
to dělá chemka asi.
Oči mám jak Tomio,
snad se vodou omyjou.
Tlaky v hlavě zase mám,
nádor čeká, až to vzdám.
Jenže to se nestane,
já věřím, že růst přestane.
Zůstane v mém srdci spát
a nebude mě už víc srát.
Na psaní knížky to teď není,
chemka totiž mozek mění.
Proto píšu básničky
a nečekám jedničky.
