Je sobotní dopoledne. Ležím v posteli a vůbec nic se mi nechce. V těle dojíždí z pondělní chemky zbytky Paclitaxelu, který mě kromě agresívních buněk připravuje nejen o zbytky blonďatého mozku, ale taky o citlivost v prstech, zrak a bere další věci, které normálně fungovaly, a jediné, na co mám teď chuť, je si poslechnout nějaký podcast a nevystrčit nos z baráku. Upřímně – jestli mám ještě někdy říct něco chytrého, měli by si všichni pospíšit. I moje peřina mi naznačila, ať nikam nelezu a nedělám ostudu. V 11.31 mi na Messengeru pípne zpráva od známého, se kterým jsem se viděla jednou v životě na koncertu Marien v Lomnici (psala jsem tady o něm) a kromě pár zpráv, které jsme si tehdy vyměnili, nejsme v kontaktu. „Ahoj Lenko, tak mě napadlo, jestli se dnes třeba nechystáš do Kolína na večer plný skvělé hudby?“ Ve zprávě bylo, že jede s mamkou, a kdybych chtěla, můžu se k nim přidat, protože mají místo v autě. Odpovím něco v tom smyslu, že je to krásná nabídka a co tam jako je? Je zaskočen mou nevědomostí. Současně začnu googlit a zobrazí se mi dvojkoncert Marien a Epydemye. Vím, že před pár měsíci jsme o něm s Andy mluvily, měly v plánu jet, ale vzhledem k okolnostem jsme to nedotáhly. Ptám se, zda by měli v autě dvě místa a volám Andy, zda se může přidat. Bohužel má již jiný plán, povzbudí mě, ostatně jako vždycky, a já se rozhodnu, že teda jedu!
Věřím, že se zde najde byť třeba jediné oko čtenáře, který má občas problém vystoupit ze své komfortní zóny. Pokud tomu tak je, následující řádky patří právě jemu.
Vím, že jsou na tom lidi mnohem hůř, ale – tento rok znám pouze nemocnice, domov a další nepříjemné věci spojené – však víte, s čím. Nemám vlasy, obočí ani řasy. Díky kortikoidům se nejen v oblečení cítím jako vorvaň, kterému je malé moře. Téměř každou hodinu mám návaly horka, kdy byste na mě mohli usmažit vajíčka bez použití tuku, neboť na mém břiše je ho dost. K míchání by stačil pouhý záchvat smíchu. O bolestech, které jsou jako přidružená výroba k tomu všemu, raději pomlčím. Takže, proč nejet v tak blaženém stavu ze sebe sama na koncert? Právě proto. Protože miluju obě kapely, protože člověk nikdy neví a protože podcasty můžete poslouchat i po smrti.
Džíny a tričko jsou jasnou volbou. Vlasy neřeším. Díky mé kadeřnici Markétce mám čerstvě oholenou délku na jeden milimetr a nemusím se tedy bát, že se při oblékání rozcuchám. Co je ale poslední dobou problém, je moje obočí. Lituju, že jsem si ho po vzoru trendu nenechala vykérovat. Upřímně — bez něj a řas už vážně nemáte ksicht. Když člověk přijde o obočí, pochopí, že přísloví ztratit tvář nevzniklo náhodou. Po každém pokusu o jeho namalování, se kterým nemám vůbec žádnou zkušenost, si připadám v tom lepším případě jako klaun. V tom horším jako Marfuša. Mnozí z vás teď jistě cítí, že by se tam hodilo jiné slovo. A věřte mi — kdyby mě teď viděla, Marfuša by mi sama přispěla na microblading.
Dostavník s řidičem a jeho milým závozníkem přijel v domluvený čas. Od první chvíle jsem se cítila, jako kdybychom se znali řadu let. Celou cestu jsme se smáli a měli neustálé téma k rozhovoru. Panský kočí vozidlo zaparkoval u medvědů, kteří se potkali právě u Kolína a kteří ho přemlouvali, ať si jde s nimi hrát. On se jim omluvil a spěchal za námi. Před koncertem jsme navštívili místní bar a poté vstoupili do Městského společenského domu Kolín. Kapelu Marien s jejich úžasnými vokály jsem si užila v sedě na svém místě a bojovala s cibulovým dechem mé sousedky. Ta nejspíš zapomněla, že jde večer na koncert a před svým odchodem snědla talíř tlačenky. Vlastně nevím, zda by třeba bramboráky byly lepší volbou.
Viděla jsem spousty velice zajímavých návštěvníků dnešní Galerky, a kdybych měla sílu, rozepíšu se tady o nich. Ale moc to nejde. Dělám chyby i tam, kde se nedá, přehazuju písmenka a udržet v mozku myšlenku delší věty je strašně náročný. Takže pokud v textu objevíte nějaký nesmysl, vzpomeňte si, že v tu chvíli nepíšu já, ale chemka.
Na druhou polovinu koncertu, kapelu Epydemye, jsem se rozhodla stát, protože jejich rytmus a tóny písní mě na židli prostě neudrží. „Po roce ‚bezpohybu‘ rozvlním své vorvaní křivky a jsem zvědavá, co všechno zvládne srdíčko pečlivě hlídané budíkem,“ pomyslím si. Užívám si to, opravdu tančím a občas si i povyskočím. Jsem šťastná. Po koncertě si ještě dojdu pro objetí Lu z Epy, prohodíme pár slov a pak se naše výprava vydává spícím nočním Kolínem k medvědům. Jsme sytí nádherným zážitkem a tóny, které pohladily naše duše a dotkly se srdce.
V autě každý z nás vyfasuje řízek s chlebem, který je pro mě neskutečným bonusem celého večera. V tu chvíli jsem pochopila, že jsem si nevybrala jen správný koncert, ale i tu pravou výpravu. Jestli existuje něco jako hudební nebe, podává se tam řízek. Jsem šťastná za tyhle chvíle a děkuju Martinovi a jeho mamince za nápad mi napsat. Stačí vteřina života a vše může být jinak. Nejen v tom zlém, ale taky v tom dobrém. Možná, že sami netuší, kolik štěstí mi dali.
Celý večer byl o propojení. O lidech, jejich energiích, úsměvech i vzájemné podpoře. Ať už v našem dostavníku, nebo na koncertě. Obě kapely, které se v průběhu let propojily, fungují skvěle spolu i každá zvlášť. A možná je to vlastně celé o tom – když se dvě bubliny potkají, nemusí se rozpustit. Stačí, když se jen dotknou a chvilku plují vedle sebe.
Pokud bych nevystoupila ze své sobotní komfortní zóny a zůstala ležet v posteli jako líný tuleň na rozpáleném kameni, neměla bych teď v sobě ten obrovský pocit štěstí. Vím, že z něj budu ještě dlouho živa…
