Jak popsat mám ten pocit štěstí,
kdy každá buňka mění směr?
Dojít s ním až na předměstí,
ač je cesta plná děr.
Přeji si, ať tyhle chvíle
v mém životě neskončí,
ať cesta měří dlouhé míle
a vždy se najde náhončí.
Který se mnou bude sdílet
každou notu, každý tón,
který bude ze mě šílet
a dá za to svůj „milion“.
Milion vteřin v kulturáku,
kdy může zpívat z plných plic,
dovnitř vleze za soumraku
a vzbudí se u popelnic.
Zážitek, co nejde popsat,
budeš cítit dlouhý čas,
že jsi mohl se mnou hopsat,
aniž se mi pohnul vlas.
Děkuju, Leni 🙂
Moc hezký, ostatně jako vždycky ❤
🙂 děkuju
Krásné