Dneska mám opět čtyři flašky chemického vaječňáku v žíle a, světe div se, mám chuť se s vámi podělit o předvánoční Galerku. Pokud máte prostor, udělejte si svařáček, posaďte se a nechte své oči spočinout na následujícím textu.
Tak jako každé pondělní ráno vstupuji do Pavilonu smrti, jak jsem si pro sebe tuto Galerii nazvala. Poslední dobou tu potkávám usměvavé sestřičky, i když to tak vždy nebylo. Bohužel je tu ale také strašně moc návštěvníků, kteří sem docházejí pro svou tekutinu zdraví s nadějí, že vše bude zase dobré. A já věřím a doufám, že ve většině případů to tak i je a bude.
Mířím na recepci, kde mě už někteří recepční andělé poznávají. Mám tu stálou „spolukřeslící“ návštěvnici. Sdílíme všechny radosti i strasti léčby a jsem za to moc ráda. Domino je stejně mladá, jako byla její sedmatřicetiletá předchůdkyně Kovadlinka, se kterou se vídám méně často, protože jí začala jiná etapa léčby. Ale jsme stále v kontaktu. Obě to jsou silné osobnosti. Holky do nepohody, které v životě unesly hodně. A pak se přes to ještě musely přenést. Z celého srdce jim přeju uzdravení. A jak to jen půjde, budu jejich oporou, pokud o to budou stát. Domino mi opět drží flek vedle ní. Celý minulý týden stál za hovno. Jsem vyčerpaná jak žumpa po kolaudaci. Ale jakmile vstoupím do místnosti, usměju se a mířím ke křeslu. Zafuněná do něj usedám a recepční mi na první dobrou – díky Bohu za to – zavádí kanylu do žíly. Bolí to už jako prase. „Já cítím, že tam něco je, tak to tlačí,“ pronese. Ale jsme obě rády, že tam je. „Máte hezký obočí,“ říkám jí. Je to pro mě teď vážně velké téma. Třesoucí se rukou po probuzení namalovat na ksicht něco, co už tam není, je prostě majstrštyk.
„Tak co vánoční přípravy, ženy? Jaký byl víkend?“ hodím otázky do placu. „Rychle to na mě nasypejte, protože až mi dáte flašku Dithiadenu, neudržím ani moč a moje komunikace se zkrátí na odpovědi ano/ne.“ Domino mi vypráví, jak její manža kvůli megastromku přestěhoval celý byt včetně nábytku. Představuji si, jak z panelákového 2+1 kvůli pár týdnům udělá 3+1, jen aby se tam ta věc, která za pár týdnů opadá a udělá bordel, vešla. Vybaví se mi scénka z Griswoldů, jak jejich strom proboural strop bytu nad nimi. „Je zlatej prostě,“ řekne Domino s úsměvem. „No jéje, to je,“ reaguji. „A propos… to byl jeho nápad s tím velkým stromkem, ne?“ ptám se ironicky. „Jasně že ne. To jsem chtěla já. Miluju to.“ dodá. „A to jsem právě chtěla slyšet,“ dodávám. Smějeme se a atmosféra se krásně uvolní. A o tom to je.
Jediný mužský návštěvník se raději do hovoru nezapojuje. Jen v tichosti pozoruje, jak cytostatika požírají zdravé i nezdravé buňky. Přichází recepční z vedlejšího sálku, paní Sluníčková. Její oči se smějí už od dveří. „No, manža je držgrešle,“ povídá. „Koupil jolku, která měla celý spodní větve od bahna. A já jsem je v uklizeném bytě větev po větvi myla hadrem. Takže příští rok ho radši koupím sama.“ Usměje se a pokračuje: „Zabalila jsem všechny dárky a řešila, kam je schovám, aby je holky nenašly. Měla jsem super nápad – dám je do prázdných kufrů na nejvyšší skříni, kam holky nedosáhnou. A kde mám problém dosáhnout i já, protože prostě jsem Trpaslice. Když jsem je sundávala, byly prázdný a lehký…,“ dodá s šibalským úsměvem. Do Galerky vstupuje její švagrová, další recepční. „Tak co Temu? Stíhá doručovat dárečky?“ ptám se a navazuji tak na náš rozhovor z minulého pondělí. „Jsou na cestě,“ usměje se a v Apce hledá, který komín Santa právě vymetá. Seniorní návštěvník je na odchodu a zjišťuje, že mu nejspíš někdo vzal omylem bundu. Chvíli tápe mezi černými odstíny, až zjistí, že ta první byla opravdu jeho. Nedivím se mu. Minule se to stalo i mně. V chemickém rauši jsem sáhla po růžové bundě jiné návštěvnice. Jak říkám: „Chemka vám nevezme jen tvář a tělo, ale i mozek.“
Dominu mezitím pozvolna dochází šťáva. Řeč se jí zkracuje, víčka zpomalují a já se k ní pomalu přidávám. Jsem jak po lahvi vína, které už vlastně ani nepiju. Teď bych podepsala Šmejdům všechno. Nakoupila hrnce, deky a psovi po padlém vojákovi poslala všechny peníze, které na účtě mám. Vlastně nemám. A to se nebavím o tom, že už nemám nemocenskou a zatím ani invalidní důchod. Ale to si necháme zase na jindy…
A tak jen sedím, vdechuju ten tichý předvánoční chaos a pozoruju, jak se i unavené tělo občas umí zasmát. Vnitřní štěstí, spokojenost a láska jsou věci, které nejsou hmotné. Nejdou někomu ukrást a nejdou ani koupit. Je to pocit plnosti. Pocit, kterému já říkám „teteLení“. Když přijde, tetelí se mi každá buňka v těle až do konečků mých neuropatických, zničených nehtů.
Moje srdce je už několik let plné lásky. Lásky vlastní. Lásky přátel, lidí kolem mě. Plné zážitků z přírody, koncertů, úsměvů lidí, které potkávám a kterým můžu jejich smích oplácet. Nebo jen nastavit rameno či ucho, když to potřebují. A i když je to všechno teď vážně těžký, jsem šťastná a vděčná, že jsem. Buďte prosím laskaví a skutečně šťastní. 🙂
