Stojím před domem. Když to auto odbočilo do naší ulice, vzduchem zavoněl benzín, kůže a lehká pachuť krize středního věku. Kabrio s kosočtvercem na přední kapotě. A druhým – ještě větším – jak později zjistím, za volantem. Ve svých sportovních růžových šatech a žabkách usedám vedle staré kůže do staré kůže, kterou v autech opravdu nemám ráda. Klima jede naplno, uvnitř je zima jak ve finské lednici. Snažím se nastavit sedadlo, ale páčky stávkují. Zub času očividně zapracoval.
Po pár vteřinách jízdy je mi jasné, že jsem tady úplně špatně. Nulové tlumiče, nízko profilové pneumatiky a styl jízdy naspeedovaného závodníka rallye mě z mé nedělní, pohodové nálady totálně vykolejí. Ihned namítnu – a je mi jasné, že budu za krávu – jestli může jet jako člověk. „Vždyť jedu normálně,“ odpoví. No… jet přes město devadesát, po rychlostce sto padesát a mezi kruháči sto čtyřicet, to rozhodně normální není. Ledva stíhá dobrzďovat. V mžiku se z jeho úst dozvídám, že nejsme kompatibilní. Rozesměje mě to. V duchu i nahlas. „A ty jsi s někým kompatibilní?“ ptám se. Přiznávám, že nikoho podobného ve svém životě nemám – a jsem za to ráda. Možná si říkáte: „Proč jsi to neotočila a neposlala ho k šípku?“ Já to tak nemám. Vždycky si říkám, že se věci mohou vyvinout. Dávám šanci. Každé setkání něco přinese. Nestahuju kalhotky, když brod je ještě daleko. Třeba tuhle Galerku. Ačkoliv. To bylo dříve.
Na mou otázku, zda je 15 stupňů na klimatizaci, když je venku 24, normální? Prý to nefunguje a změní to na 19. No, nevím – do patnácti minut necítím nohy. Jsou jako led a na rohožce pode mnou si už tučňáci rozdávají karty. Na mou námitku mi ostře odpoví. „Tak si je dej třeba za krk!“ Celou cestu jsem v křeči. Je mi zle z jeho agresivní jízdy a modlím se, abych to já a případně další účastníci silničního provozu přežili.
Jsem na sebe pyšná, že jsem si alespoň prosadila svou oblíbenou pláž, kde jsem musela zaplatit parkovné – neboť on s tím přece nepočítal. Tak si nevzal kartu ani Eura. Chudák. U jezera si jdeme každý po svém – ještě že tak. Rozmrzám na dece a asi po hodině si jdu konečně zaplavat. V uších mi hraje „Svět lásku má“ od skupiny Team a snažím se zklidnit. Na klid ale není prostor – vedle mě si rozbalí stan jedna početná polská rodina. Musí být přece co nejblíž k vodě. Hulákají přes sebe a staví se půl metru od mého těla. Přitom kolem je tolik prostoru, že by se tam dal zaparkovat obytňák. Nevím, proč lidé musí lézt jeden druhému do bubliny. Dnes na to nemám sílu. Na displeji mobilu se mi objeví SMS. Pan Nepřehlédnutelný píše, že se jede projet na inline a pak dodá, že je na FKK. FKK – Frustrace, Komplex, Krize. ”Jdi si honit to své Ego třeba do rákosí,“ probleskne mi hlavou.
Vůbec se netěším na cestu zpátky. V autě je dusno – a není to jen klimatem. Brzda, plyn, brzda, lepení se na zadek před námi jedoucího vozidla, předjíždění všude, značky, omezení rychlosti – nic neexistuje. Díky nízko profilovkám cítím každý výtluk. Bože, ať už jsem doma! Téměř celou cestu mlčím. U domu se odlepím z kožené sedačky a jsem ráda, že mám kalhotky – bez nich bych se asi neodlepila vůbec. A vidíte. Ještě, že jsem je nestáhla! Ta kůže je za trest… ne ta moje, i když i tu jsem dnes nasadila. Řidič prohodí: „No vidíš, tak jsi cestu zpátky taky přežila!“ Hlasitě si oddychnu, řeknu „Ahoj“ a odcházím.
Kdysi jsem na FB psala o tom, jak se lidská energie, nálada člověka, přenáší na jejich plechové miláčky. Zřejmě jsem si tuhle nemilou zkušenost přitáhla, aby mě utvrdila v tom, o čem píšu a co vnímám. Stejně tak, jako se mi připomněla má skvělá intuice, kterou zase budu víc poslouchat – a tímto se jí pokorně omlouvám.
Dnes bych tomuhle pánovi nevěnovala ani vteřinu svého života. A příště? Raději už jezdím sama, s hudbou a klidem v hlavě.
Tak co, máte taky podobnou zkušenost? Zde je prostor ke sdílení… 🙂
