V den čtvrteční kontroly na kardiologii na Karláku si připadám jako rozladěné rádio. Takové to, co má jindy skvělou anténu, která umí zachytit sebenižší frekvenci a správně ji vyhodnotit a doladit, ale dnes není schopné přijmout jediný signál. Téměř všechny vysílané z mého okolí jsou pro mě rušivé, nesrozumitelné a cizí. V období chemoterapií mám občas pocit, že jsem úplně odpojená od svého zdroje. Jako můj robotický vysavač, co má občas problém se zadokovat. Připadám si nesvéprávná. Při přecházení ulice bych nejraději byla přivázaná jako ve školce ke společnému provázku, pevně se držela kroužku na něm umístěném a měla na sobě slušivou reflexní vestičku. Jen abych se cítila bezpečně.
V tomto období by mi nejspíš i Šmejdi dokázali prodat nepotřebnou sadu nádobí a přibalit k ní balík vlněných dek. Zřejmě bych upsala svou duši i peklu, kdyby ďábel přišel se smlouvou na několik let života navíc. Ani bych nesmlouvala a netvrdila mu, že až opadá listí z dubu. Nejspíš by mi nepomohlo ani nasadit si na mou odvlasenou hlavu rádiovku se sebedelší anténou. Prostě jsem mimo.
Přesto opět spojím návštěvu lékaře v Praze s malou procházkou. Tentokrát jsme minuli Emauzy, zato pocourali na Novoměstské náplavce. Mé slabé nohy zakopávají o dlažbu, občas se připletu místním cyklistům do cesty a mám chuť si povídat s labutí. Usedáme na sedačky u jedné restaurace a objednáváme si gulášovku, která na nás volá z popsané tabule. Číšník nám ale oznámí, že gulášovka došla, zato mají zelňačku. Kvitovala jsem to. Byla výborná a stála míň než v Liberci. Míjí nás až po zuby ozbrojený strážník MP, pak cyklista pankáč na kole. A za chvíli další cyklista, tentokrát s helmou, na které trčí čertovské rohy. Prostě všehochuť. A copak to vidí mé bystré (čti rozostřené z léků) oko? Najednou se k nám blíží vodník. Ano, vodník! Přemýšlím, jestli už vážně nemám halušky. V tom vodník náhle promluví: „Přispějete prosím na umělce?“ Zakroutíme hlavou, protože jeho doprovod tvoří žena. Nejspíš také bezdomovkyně, kterou má na vodítku pes. Pokračujeme v promenádě a u Parníku Vyšehrad je ještě větší sešlost. Lidé v kostýmech, upnutí až ke krku, uniformy a chlupaté čepice, šavle – za pasem, hraje hudba a oni salutují. No, hezké to bylo. Prostě Praha. Matka měst.
Cestou zpátky se stavíme ještě v zámeckém parku v Benátkách nad Jizerou a na něco dobrého v Kavárně Ořech v Mnichově Hradišti. A tam se mi zadaří. Když jdu na toaletu, vidím na dveřích piktogramy. Poznám přebalovací pult a WC pro invalidy. To ještě nejsem, takže kouknu na další dveře. Je tam panáček, co má ruce křížem na svém přirození. Můj mozek okamžitě vyhodnotí: „Aha, dámy! Ta potřebuje na malou.“ Vlezu dovnitř. A po chvíli se na mě dobývá nějaký muž. Ajaj. Stala se chybka. Když vylezu ven, prohrábnu si svého ježka a pronesu: „Můj účes sice vypadá mužsky, ale jsem pořád žena. Omlouvám se, spletla jsem si dveře.“ Směju se ještě u stolu a společně se mnou i ženy, které seděly s tím pánem.
Jak říkám – přivažte mě řetězem a radši mě nikam samotnou nepouštějte. A to si ani nepřejte vědět, co se děje den, dva po chemce doma. Nikdy by mě nenapadlo, že ta chemie až tak moc vymývá mozek. Stávám se dementní babičkou, která má oba lokty pomlácené, jak se nevejde do futer. Proto poslední dobou píšu jen krátké básničky, na knížku to teď vážně není. Ale věřím, že až se hlava pročistí, zase to půjde. Myslím na vás a – buďte napojeni :).
