Toulat se lesem, spadaným listím,
myšLenky své tu pomalu čistím.
Podzim zas maluje zlatavou zář,
sluneční paprsky pohladí tvář.
Ty barvy podzimu pohladí duši,
o tom, co v nitru mám, málokdo tuší.
Paprsek světla vykouzlí naději,
dívat se před sebe – budu však raději.
Ten záblesk naděje, kdy cítíš to chvění,
byl to jen okamžik, co všechno změní.
Pak osud zavelí – je mocný pán,
nikdo mu nevelí, pozve se sám.
Rozdá všem karty, které sám zamíchá,
hrát vabank o život emoce rozdmýchá.
