Dnešní galerka bude možná pro silnější nátury, které mají rády nejen černý humor, který mě aktuálně drží nad vodou, aby mi z celé mé životní situace úplně nehráblo. Již dříve jsem zvažovala, že tělo po mé smrti věnuji lékařské vědě, protože věřím, že smrtí „to“ nekončí a že nejdůležitější je naše duše. Pravdou je, že mě nenapadlo, že to budu aktivně řešit ve svých jednapadesáti letech.

Rozhodla jsem se tak svobodně. A nejen vzhledem k mému vzácnému nádoru, kterým se moc nikdo z lékařů nezabývá a nechávají mě společně s ním růst jako dříví v lese. Když se toho nikdo nechytl, dokud žiju, třeba se někomu rozbřeskne v hlavě, až uvidí mé prorostlé srdce. A začne hledat cesty, aby lidé na tuto zákeřnou nemoc už neumírali.

Už teď mě těší představa, jak se u pitevního stolu nad mým tělem rozsvítí oči všem novým Štěpánkům, Mirečkům i Vendulkám, kteří se rozhodli studovat jednu z nejtěžších disciplín, a to medicínu na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v naší stověžaté Praze.

Ověřené smlouvy ve trojím vyhotovení jsou již poslány. Čekám na kartičku, kterou budu nosit stále s sebou. Stejně jako kartičku k budíku. Už jich mám víc než platebních karet. Nikdy by mě nenapadlo, že budu ve svých jednapadesáti podepisovat smlouvu o vlastním budoucím skladování. A tak jsem se rozhodla do Ústavu anatomie zatelefonovat, abych se ujistila, že má tělesná schránka po smrti doputuje na správné místo. A nebude hledat ten správný barák.

Vytáčím číslo uvedené na webu. Na druhé straně se ozve ženský hlas. „Anatomický ústav Praha, dobrý den.“ „Dobrý den, já jsem Lenka Zdybelová a budu se snažit být stručná, abych nezačala brečet. Rozhodla jsem se věnovat své tělo po smrti na lékařské účely. Je mi padesát jedna let a mám angiosarkom v srdci a není to dobrý,“ uvedu svou žádost téměř jedním dechem. Člověk by řekl, že plánování vlastního posmrtného přesunu bude klidná administrativní záležitost. Jenže zkuste si u toho nehlídat, aby vám při větě „není to dobrý“ nepřeskočil hlas do vyšší tóniny. Srdce mi buší tak, že budík jej nestíhá svými výboji balancovat. Paní na druhé straně je trošku zaskočená, ale milým a klidným hlasem mi odpoví: „Musím vám říct, že jste strašně statečná a my vám již teď děkujeme. Já tu většinou hovořím s příbuznými a řešíme převoz těl lidí, kterým je sedmdesát let a víc. Je mi moc líto, že tohle musíte řešit.“ Jelikož jsem velice citlivá na jednání s lidmi, zavnímám, že rozhovor bude fajn, i když se jedná o tak těžkou věc. Takže veškerý stres je ten tam. V krátkosti paní, s humorem mým vlastním, vyprávím mou onkologickou cestu od září 2024, lemovanou spoustou zbytečných trnů. Když skončím, oznámí mi: „No, on se ten život opravdu může ve vteřině změnit. Mně našli něco v hlavě a v pátek jdu na operaci. Šestihodinová operace při plném vědomí.“ Chjo. Zasáhne mě to stejně, asi jako má prvotní informace jí. Chvíli o jejím zdravotním problému hovoříme. A já cítím, že to všechno bude dobré. „Věřím, že to všechno proběhne dobře a my dvě si ještě zavoláme a napíšeme.“ A myslím to naprosto vážně. „Můžu se ještě na něco zeptat? To tělo je jen pro mediky, aby se naučili nepřeříznout, co nemají (narážím na scénku z Básníků, jak Štěpánek dostane kartáč od pana Přeučila přímo na patologii), nebo vzhledem k mému onemocnění jej třeba bude někdo konečně zkoumat?“ Bez zbytečné pauzy odpoví: „My tu máme takový speciální operační sál. A tam se učí i lékaři. Stalo se nám, že do Motola přivezli paní, která měla po napadení nožem propíchnuté srdce. Aby ji udrželi při životě, střídalo se u ní na masáži srdce několik lékařů. Udělali přes 6 tisíc ručních stisků, aby ji zachránili. A jen díky tomu, že se lékaři učili na dárcích zašít srdce, ta žena žije.“ Ve svém srdci cítím příjemné teplo. A vím, že kdyby moje tělo pomohlo jedinému člověku na světě, budu za to vděčná. Ptám se jí, jak se k práci koordinátora těl dostala. „No, jako mladá jsem vystudovala VŠE. A když jsem tam nastoupila, říkala jsem si, že je to omyl. K čemu mi bude logistika a další předměty, které mě absolutně nebavily?“ „Abyste mohla počítat stohovatelnost těl a rakví!“ vyletí ze mě. A ona mi dává za pravdu.„Taky abychom včas, do 48 hodin, dopravili tělo z bodu A do bodu B,“ navazuje na mou nit. Obě se upřímně smějeme. A já mám před očima plnou pitevnu těl vyrovnaných jak brambory v řádku. Minimálně ve třech sloupcích nad sebou. Jenže to je jenom má představa. Těl dostatek není. Takže jsem ráda, že přidám to své k dílu. Obavy z toho, že by si nějaký přehnaně motivovaný patolog mohl říct „škoda ji jen tak uložit“, jsem si raději nechala pro sebe. Každopádně paní pracovala dvacet let v bankovnictví. A poté se rozhodla dělat práci, která má smysl. A myslím si, že je to člověk na správném místě. V pátek jsem jí do Motola před operací poslala SMS, že na ni myslím a že všechno dobře dopadne. Odpověděla mi, že se ozve. A já vím, že ano.

A co mě vedlo k tomuto rozhodnutí? Věřím v posmrtný život. Moodyho knížku „Život po životě“ jsem přečetla už na střední. A vždycky jsem věřila, že nás něco převyšuje. Že je něco „po“. Dlouholetá práce u policie mě na pitevnu zavedla v pěti případech. Bylo mi asi osmnáct let, když jsem tam byla poprvé. A když jsem stála u bezvládného mužského těla, které po provedené soudní pitvě mělo mozek s dalšími orgány v hrudníku, došlo mi to. „Nejsme vůbec nic,“ pronesla jsem tehdy nahlas. „Bez duše, bez té mocné energie, nejsme vůbec nic.“

Takže až přijde můj čas a někteří se se mnou přijdete rozloučit, předem se omlouvám, ale nebudu fyzicky přítomna. Budu na fakultě… studovat, vzdělávat se.

A pak odletím.

Usadím se v údolí Langtang v Himáláji. Budu létat jako orel s růžovými ponožkami a růžovými konci perutí, protože styl je důležitý i v posmrtném životě. Samozřejmě budu rychlá. Velmi rychlá. Takže zvládnu všechny přátele a kamarády nenápadně stalkovat, hlídat, občas jim fouknout vítr do zad a občas jim připomenout, že mají žít naplno. Moje kamarádka mě při našem rozhovoru na toto téma okamžitě uzemnila. Prý při mém „štěstí“ nebudu žádný majestátní dravec. Budu ten osel. Nebo možná jak. Ten, co tahá horolezcům vybavení do Basecampu, a každý den poslušně šlape s dvacetikilovým nákladem na hřbetě. Takže jestli někdo v Himálaji uvidí zvíře s růžovými ponožkami, jak funí do kopce a nadává česky, jsem to já :).