Dnes jsem se vydala na procházku „kolem komína“ a protože žiju na Králáku, kde je kadeřnické učiliště, a moje kadeře – představ si asi 1,5 cm ježka, účes, který si žije vlastním životem a odmítá spolupracovat – již potřebovaly zkrátit, rozhodla jsem se, že vyzkouším um našich mladých a jistě nadějných kadeřnic. Rozhodnutí bylo spontánní, protože zítra mám domluvený termín u mé dvorní kadeřnice Markétky. Na oholení hlavy přece není co zkazit…, ale kdyby přece jen, Markétka to napraví.
Otevírám prosklené dveře do salónu, kde sedí důchodce, a za stolem, který je recepcí, se na mě usmívá paní kolem čtyřiceti let. „Dobrý den, jsem tu poprvé a chtěla bych poprosit, zda by bylo možné mi oholit hlavu,“ zeptám se s úsměvem. Recepční se na mě usměje a odpoví: „Jistě vám rády hlavu oholíme, ale tady jste na kosmetice. Tady vám můžeme udělat lepší obličej. Musíte do těch dalších dveří.“ Odpoví a její ruka mi ukazuje vzdálenější prosklené dveře do učiliště. Zní to lákavě. Škoda, že dnes mám v plánu jen upgrade hlavy, pomyslím si. „Aha, tak obličej nechám na jindy, teď potřebuji zkrotit kadeře. Děkuji a mějte se moc hezky.“ Rozloučím se a odcházím správným směrem.
Protože se v přízemí nachází restaurace, dveře do budovy se netrhnou. Nějaký muž mě pouští dovnitř. V přízemí u schodů do patra, kde se nachází mnou hledané kadeřnictví, potkávám manželský pár důchodců. Jejich chůze je, řekněme, dosti nestabilní, a ve mně se hned probere syndrom slušně vychovaného děvčete, které si evidentně myslí, že má ještě funkční hardware, a nabídnu jim pomoc. Vůbec mě v tu chvíli nenapadne, že i pro mě jsou schody nepřítel a sama budu mít problém je vylézt. Oba nadšeně přitakají. Vidí mladou, statnou, zdravou ženu – ta bude mít jistě páru je nahoru vynést, aniž by se oba museli dotknout schodiště. Muž se chytne levou rukou zábradlí a jeho paní se zahákne do jeho pravé paže. Já nabídnu paní své levé rámě a ona se bez sebemenšího zaváhání, s oslňujícím úsměvem a šťastným pohledem, do něj plnou vahou zavěsí. A já si v duchu říkám, že tohle bude buď dobrý skutek, nebo poslední výstup dne.
Od té doby, co jsem po operaci, mám vlevo kardiostimulátor, moje levá ruka ani zdaleka není tak silná, jak bývala. Kde jsou ty časy, kdy jsem na Pivních slavnostech zvedala 20× na benchpress malé štěně piva – disciplína, která by si zasloužila olympijskou kategorii. Dnes by mi takové štěně rozbilo hubu. Kráčíme takto do sebe zavěšeni do prvního patra. Paní to opravdu moc nejde, takže musíme dělat pauzy, což v duchu kvituji. „Víte, mně už to tak dobře nechodí,“ omlouvá se. Mně to vůbec nevadí, jsem velice chápající, celý život prosociální a dobroskutková. Když se ocitáme na druhé části schodiště a mně stále víc v hlavě docvakává ten neskutečný paradox, nevydržím a začnu se celé situaci smát. „Víte, vy mi asi nebudete věřit, ale já jsem taky důchodce – třetího stupně, mám budíka a rakovinu v srdci a na plicích,“ vypadne ze mě se smíchem. A v tu chvíli mám pocit, že jsme si role tak trochu přehodili. Nevěřícně na mě koukají. Ale to už jsme nahoře, popřejeme si navzájem pevné zdraví a naše cesty se rozdělí. Ta jejich směřuje vlevo a já jdu vpravo do kadeřnictví.
Při vstupu do místnosti se mi otevře velký prostor, kde hned u dveří je několik židlí se stolem, po obou stranách dvě pokladny, vpravo několik korýtek pro mužské klienty a vlevo, vždy proti sobě obrácené, kadeřnické stolky se zrcadly. Jsou téměř všechny obsazené. Přijde ke mně paní mistrová a zeptá se, co si přeju. „Chtěla bych oholit hlavu na 1 mm,“ odpovím. „Není problém, pošlu vám žákyňku.“ Přijde si pro mě dlouhovlasá hnědovláska a usadí mě k mužským korýtkům. No, to jsem dopadla, prolétne mi hlavou, a cítím se fakt blbě. Ještě štětku, pěnu, noviny, břitvu a někdo, kdo mi nabídne whisky, a může mě rovnou začít holit kotlety. Když se vrací se strojkem, tak mě vyzve, abych si přesedla naproti do ženské části. Zřejmě ji paní mistrová upozornila, že ač nemám vlasy, patřím stále do levého sektoru… i když materiál už tomu úplně neodpovídá. „Tak jak to chcete zkrátit?“ zeptá se žákyňka. Během vteřiny se má původní myšlenka na 1 mm změní na 3 mm. Radši. „Prosím celou hlavu oholit na 3 mm,“ odpovím jí. Začne nesystematicky jezdit mašinkou po mých kadeřích, pravděpodobně podle intuice nebo hvězdné mapy, a během pěti minut je hotová. Nejsem odborník, ale od srpna, kdy mě holí Markétka, vím, že i krk se počítá… minimálně u lidí, kteří ho ještě chtějí používat. Toho se slečna ani nedotkla. Taky oštětkování je docela důležité, jinak vás ty krátké štětiny sežerou. K němu ale nedojde. Přistoupí ke mně usměvavá a velice milá paní mistrová, odborným okem zkontroluje práci žákyňky, vezme strojek a jemně doladí vlasy na krku. Pak vezme zrcadlo a zeptá se, zda jsem spokojená. Co mám na to říct? Je mi jasné, že vzadu nahoře a na stranách se strojek ani neprojel, ale přece nebudu dělat mladé holce zle. „Ano, děkuji. Ono to stejně ještě neroste všude,“ odpovím. „Ale bude, bude to zase všechno dobré,“ pronese s milým úsměvem paní mistrová. „Bohužel nebude, já už to vím, ale co se dá dělat,“ odpovím s úsměvem. Je na ní vidět, že ji ta věta zasáhne. „Vy máte ale neskutečně pozitivní energii, věřte, že se stane zázrak.“ Je vážně moc milá, a pokud se takhle chová i ke svým svěřenkyním, nemůžou si nikoho lepšího přát. Troufám si tvrdit, že slečna, která mě holila a byla přítomna našemu rozhovoru, na takovou zákaznici nikdy nezapomene. Paní mistrová jde k pokladně. Mezitím mi slečna sundá přehoz, já poděkuji a mířím k pokladně. „40 korun,“ poprosí mě a já nevěřím vlastním uším. Jsem z celého mého „poprvé v Centru“ trošku vykolejená. Zaplatím a ona mi ještě nabídne, ať přijdu kdykoliv, že mi rády udělají třeba masáž hlavy nebo naplácají na mou leb nějakou vodičku. „Ráda. Děkuji a moc vám přeji, ať se vám daří.“ Rozloučím se a kráčím dolů po schodišti.
Na parkovišti nahrávám Markétce zprávu, že zítřejší termín úpravy mých kadeří platí. Jsem ráda, že jsem si nechala fóra v podobě 3 mm, neboť již vím, že i na pár milimetrech se dá cokoliv pokazit… což je vlastně docela talent. Druhý den líčím Markétce mou zkušenost. A mně vlastně vůbec nenapadne, že se před několika desítkami let tam sama kadeřnickému řemeslu učila. Nutno říct, že je z ní nejen skvělá kadeřnice, ale také skvělá a empatická přítelkyně, psycholožka, nastavené ucho a něžná náruč, která nabídne objetí v ten správný čas. Ráda uvěřím, že i ze současných žákyněk (já vím, že studentek, ale mě se žákyňka prostě líbí) se najde alespoň jedna, která pod vedením skvělé paní mistrové bude stejně úžasná kadeřnice, jako je ta moje.
Věnováno s poděkováním všem skvělým přítelkyním…a kadeřnicím.
