Do Galerky dnes vstupuji v jiném čase, na jiném místě a v duchu si říkám. „Jaké to asi bude?“ Vedle mne stojí Studentík, který k nám musel cestovat z teplých asijských krajin a jeho barva pleti i přes dlouhou cestu v tom sněhu do očí tluče už z dálky. Nejspíš ho tu zapomněli Kašpar s Melicharem, když se toulali naší Zemí na své pouti poklonit se právě narozenému Ježíškovi. Baltazar si stále něco mele pod vousy a tím se pro mě stává podezřelým. Jen doufám, že se neodpálí přímo v Galerce. Zděsím se. Můj život se právě v tomto čase nenachází na své sinusoidě nahoře, ale pevně věřím, že se to zase zlomí a bude zase důvod tu být. Ještě to tu chci zkusit, víš? Tak prosím. Dnes ještě ne! Třeba se jen modlí, aby přežil dnešní mrazivý den. Krotím své obavy. Sedám si na volné místo a Baltazar se postaví doprostřed, kousek ode mne a pevně se zavěsí. Neměla bych šanci. Má cesta dnes směřuje na jeden úřad, kam chodím velice zřídka a hlavně nerada. Při vstupu dovnitř mi dveře podrží dvoumetrový sympaťák a usměje se na mě. Jsem zasněžená od hlavy k patě a snažím se oklepat. Musím být při tom klepání asi hrozně sexy, když se na mě usmál. Beru si pořadové číslo a snažím se schovat za roh, odkud bych měla dobrý výhled na tabuli, kde budu za chvíli viset a blikat. Vzduch je plný všeho. Nesnáším tento prostor, kde se lidé střídají jak na běžícím páse, nevětrá se a stoletý pach se drží snad i ve zdech. Osobní oddělená přepážka, ve které sedí mladík je tak soukromá, že každé slovo je slyšet prostorem mezi stropem a prosklenou zdí. Vnímám, jak dva po sobě jdoucí návštěvníci potřebují nutně zrušit pojistky, aby měli na úhradu výhodného tarifu od ČEZu. Hypnotizuju tabuli – H03, K15, 259…. Stále nic. Pozoruji stejně netrpělivé jedince a jediné z čeho mám radost je to, že v tom nejsem sama. Konečně se na tabuli rozsvítí číslo 262 a já kráčím k přepážce č. 8. Sedí za ní černovláska, na kterou se usměju. Chci jí tím alespoň trošku zpříjemnit den, neboť si ani ve snu nedovedu představit, tu celý den sedět za sklem jak v akvárku. Úsměv nic nestojí a třeba jí trošku rozsvítí den. Ona mi úsměv opětuje a ptá se, co pro mě může udělat. Předkládám lístek a Doklad mojí Osobnosti. Přinese dopis a já dle odesílatele zjišťuji, že netuším, proč přišel právě mě. Vidí mé rozčarování a ochotně odpoví, že jej tam můžu nechat. A to taky udělám. Rozhodně jsem si na panelákový byt neobjednala soláry, ani tepelné čerpadlo. Napadá mne, že je to jako s pomluvou, či informací, kterou vám řekne druhý člověk, aby vám ublížil. Nemusíte jí přece vůbec převzít, tudíž – neberete si ji osobně. Určitě vás při čtení této věty napadá: Snadno se to řekne, že? Však já vím…😊
Tři králové
